Projev M. Němcové k aktuální situaci na Ukrajině - přepis z jednání Poslanecké sněmovny ČR

ikona_MNProjednávání aktuální situace na Ukrajině na schůzi Poslanecké sněmovny, 13.2.2014

Vystoupení Miroslavy Němcové, poslankyně a předsedkyně mandátového a imunitního výboru PSP ČR, k bodu Aktuální situace na Ukrajině a postoj vlády České republiky:

Pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové,

děkuji všem členům Poslanecké sněmovny, kteří svým hlasováním umožnili dnešní diskusi na téma dění na Ukrajině. Jsem přesvědčena, že nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, co se během několika měsíců již na Ukrajině odehrává. Dramatické záběry z pouličních bojů, zprávy o mučení a věznění opozičních politiků a demonstrantů, zprávy o mrtvých a zraněných nebo hrozba rozpadu země svědčí o tom, že Ukrajina, se kterou bychom měli sdílet podobný nebo stejný civilizační prostor, se ocitá v kritické situaci.

Ukrajina je země, která si prožila mnohé tragédie. Jako součást Sovětského svazu byla vystavena tvrdým zkouškám. Dodnes jsou v paměti miliony obětí hladomoru, který byl vyvolán Stalinovou násilnou kolektivizací zemědělství. V paměti mnohých občanů je její oranžová revoluce, která tehdy znamenala vítězství příklonu směřování na západ. Tato očekávání však přinesla rozčarování a skončila politickou krizí.

Dnes je Ukrajina opět v hledáčku nejenom našeho přemýšlení, ale též světových médií. Neopakuje se oranžová revoluce, situace je mnohem složitější. Hrozí destabilizace této evropské země se 46 miliony obyvatel. Ukrajina se ocitá na dějinné křižovatce a dotýká se i nás, našeho bezpečnostního prostoru.

Situace na Ukrajině dnes vzbuzuje hodně emocí. Stává se předmětem politického boje mezi západem, východem a Moskvou, a jelikož jsme podporovali sbližování Ukrajiny s Evropskou unií, nemůžeme k této výbušné situaci mlčet.

Ukrajinské drama se začalo odehrávat poté, co koncem listopadu odmítl do té doby proevropsky vystupující prezident Viktor Janukovyč podepsat asociační dohody s Evropskou unií. Otočil se tak k Evropské unii zády a přiklonil se k Rusku. Učinil to bez široké diskuse s opozicí a dokonce i s vlastní stranou a zaskočil tak mnohé hráče na politické scéně, a to nejenom v Evropě, ale též doma. Zaskočil tím i své vlivové skupiny, které mají v Evropě své ekonomické zájmy.

Tato změna kurzu byla široce komentována jako vítězství politiky Vladimira Putina a prohra Evropské unie. Rusko nabídlo Ukrajině finanční pomoc a další ekonomické výhody a rozhodlo se přízeň Ukrajinců koupit. Prezident Janukovyč tak mohl zdůvodnit svoji piruetu východním směrem, protože nabídku Evropy označil za nevýhodnou. Zároveň se ovšem projevil jako nedůvěryhodný politik, který opustil jednací stůl.

Je však nutné připomenout, že mohutné protesty v Kyjevě nevyvolala pouze vůle obyvatel po Evropské integraci nebo její odpor k této integraci, ale toto drama eskalovalo po brutálním potlačení demonstrací ukrajinskými bezpečnostními složkami a represemi vůči opozici. Ukrajina povstala teprve poté, co vláda nařídila tvrdě rozehnat poklidný protest studentů na náměstí Majdan koncem listopadu několika tisíci příslušníků elitních jednotek ukrajinské policie Berkut. Záběry policistů, mlátících bezbranné studenty, nám nemohly nepřipomenout podobné zásahy bezpečnostních složek při Palachově týdnu na Národní třídě ještě v době komunistické totality.

Nemůžeme v této souvislosti vynechat roli Evropské unie, která sice nabídla Ukrajině asociační výhody, východní partnerství například, ale je otázkou, nakolik sama v této věci vystupovala aktivně a věrohodně. Jestli myslela svoji vstřícnost vůči Ukrajině vážně, a jestli to, co nabízela, bylo dostatečné a naplňující očekávání mnoha desítek milionů ukrajinských obyvatel.

Můžeme se ptát, jestli Evropská unie nepodcenila snahu Ruska udržet na Ukrajině sféru svého vlivu, neboť Moskva se nikdy nesmířila s příklonem Ukrajiny k Západu. Dokládají to i reakce presidenta Putina, který varoval Západ, aby nezasahoval do ukrajinských záležitostí. President Janukovyč se projevil jako politik, který se rozhodl dát přednost prosazení osobní mocenské politiky za použití represí před demokratickou diskusí. Tím se ukrajinská hlava státu vyčleňuje z evropských demokratických měřítek. Pokud měl pochybnosti o výhodnosti evropské nabídky, měl je řešit otevřeně, nikoliv zákulisní politikou s ruskou stranou.

Situace na Ukrajině, a to všichni víme, není černobílá. Opozice netvoří homogenní celek a odsoudit lze excesy na obou stranách. Přesto jsou zvláště znepokojivé zprávy o postupu ukrajinské vlády proti opozici. Dodnes není znám osud 36 pohřešovaných stoupenců opozice. Lidé jsou zabíjeni, mučeni a vězněni. Nejde zdaleka jenom o jeden mediálně sledovaný případ mučeného aktivisty Bulatova. Ukazuje se, že jedině mezinárodní tlak může zastavit hrozící, mnohem větší represe. A to i za cenu ekonomických sankcí.

Co tedy může udělat česká zahraniční politika? Nemůže se určitě schovávat pouze za politiku Evropské unie a opakovat její názory. Měla by projevit svůj svébytný jednoznačný názor na to, co se odehrává.

Nelze pochybovat o tom, že se zahraniční politika naší země vyjádří pozitivně k začleňování Ukrajiny do evropských struktur. Bude tak bezpochyby pokračovat v politice předchozích vlád, a očekávám také, že bude vyzývat obě strany ukrajinského sporu k dialogu. To už ostatně ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek oznámil. Dal to dostatečně najevo.

Ale já si myslím, že by se vláda měla jednoznačně vyjádřit k tomu, jak nahlíží na prosazování mocenských zájmů Ruska na úkor zájmů Evropské unie. Na příkladu Ukrajiny se projevily zcela zřetelně. Měli bychom vědět, jak se vláda postaví k tomu, že negativní evropská politika na Ukrajině uvolnila prostor jiným geopolitickým zájmům. V případě Ukrajiny nelze sedět na dvou židlích, a tím méně pokračovat v unijní politice působící tak, že o integraci Ukrajiny nejeví vážný zájem.

Dále jsem přesvědčena, že by se vláda měla vyjádřit k osobě ukrajinského presidenta Janukovyče a jeho roli ve věci potlačování práv občanů, práv opozice na Ukrajině a samozřejmě v souvislosti s jeho plánovanou návštěvou České republiky. Pokud se vláda deklaruje jako proevropská, je skutečně otázkou, co může návštěva presidenta Viktora Janukovyče na nejvyšší úrovni České republice nyní přinést. Tedy návštěva politika, který je ve vážném sporu s Evropskou unií, a je to muž, který přihlíží dosud nečinně k tomu, jak jsou pošlapávána základní práva jeho občanů.

Mohla bych tady přednést stručný vývoj událostí tak, jak se odehrávaly v jednotlivých dnech na Ukrajině. Očekávám však, že ti z vás, které toto téma zaujalo, přemýšlíte nad ním, tak že onen kalendář událostí máte bezpochyby ve své hlavě, víte tedy, co spustilo a zapřičinilo dnešní demonstrace a kdo v nich jakou roli sehrál. Ale stojí asi za zmínku uvést některé postřehy zahraničních nejenom komentátorů, ale spíše zahraničních politických reprezentantů, a možná některých názorů z tisku. Protesty v zahraničí se konaly na různých místech, například v Německu, Francii, Švédsku, Polsku, České republice, Spojených státech, Velké Británii a v Kanadě. Tedy protesty proti tomu, jak postupuje vláda proti svým občanům na Ukrajině.

Je třeba zmínit také v této souvislosti, jak se na věc dívají naši nejbližší sousedé. Proto uvedu slova polského presidenta Bronislawa Komorowskeho, který říká: Problémem je politika nátlaku a vydírání, kterou vůči Ukrajině uplatnil východní soused. S ničím takovým západní svět souhlasit nemůže. Takovým způsobem se nerozhodují otázky strategického významu. Volba Ukrajiny mezi Východem a Západem by měla být jejím suverénním výběrem, zdůraznil. Podle Komorowskeho nastala chvíle, kdy západ musí určit svou strategii nejen vůči Ukrajině, ale i vůči dalším zemím mezi východem a západem. Také německá kancléřka Angela Merklová připomněla Rusku, že studená válka skončila, a že by tudíž bylo záhodno překonat studenoválečnickou mentalitu.

Je zde také ohlas ze Slovenska, kterého se bezprostředně dotýká, co se na Ukrajině děje. Například slovenský tisk SME uvádí tyto souvislosti. Dát košem Bruselu, cituji "znamená přijmout železné objetí Moskvy, z níž se Ukrajina už nevykroutí. Stane se tak v euroasijské unii, a je pravda, že na barikády v Kijevě vyšly statisíce, a při vší úctě na realitě to nic nezmění." Vilnius, tedy odmítnutí oné dohody s Evropskou unií, rozhodl o Ukrajině na desetiletí. Vilnius je třetí velkou Putinovou výhrou ve strategických bitvách o zachování vlivu v bývalých državách. První byl gruzínská příhoda, druhou Bukurešťský summit NATO, kde ruská lobby vyšachovala ze hry akční plány členství pro Gruzii a Ukrajinu, a tentokrát to nebyla lobby, ale spíše to připomíná aukci, kdo nabídne víc.

Na Slovensku, píše deník, bychom měli smutnit za Ukrajinou, jako ztracenou příležitostí. Přímý důsledek, který z Vilniusu plyne, je totiž společná hranice s Ruskem. Sousedství s medvědem už bez tisícikilometrového nárazníku může dostat Slovensko do geopolitické šlamastiky, zvláště pokud se v Evropě stane, myšleno v Evropské unii, stane něco nepříjemného.

Dále je třeba ještě zmínit vedle všech ostatních zahraničních ohlasů to, co zmínil president Putin. Protože je zde o něm řeč, tak je potřeba jeho slova v tomto kontextu uvést. Ruský president Vladimír Putin podle ČTK z 19. prosince popřel, že by Moskva byla proti dohodě o přidružení Ukrajiny k Evropské unii, zároveň však poukázal na to, Rusko musí chránit svou ekonomiku. Hlavním motivem dohod s ukrajinským presidentem Viktorem Janukovyčem podle Putina byla snaha poskytnout bratrskou pomoc bratrské sousední zemi. Cituji: "Vidíme, že Ukrajina je v obtížné situaci. Když říkáme, že to je bratrský národ, bratrský lid, tak podle toho musíme jednat. To je hlavní důvod, proč jsme se jim rozhodli pomoci." Prohlásil Putin při velké bilanční tiskové konferenci.

Pak je zde ještě jedna zmínka, kterou nechci opominout, a to stanovisko polského Sejmu, který vydal velmi jasné stanovisko k tomu, co si myslí, že se děje na Ukrajině. A dokonce tam hovoří v jedné pasáži o možných sankcích.

Ráda bych ještě v tomto úvodním slově zmínila jednu otázku, která zaměstnává možná média více než skutečné osudy lidí, kteří již po několik měsíců stojí na ukrajinském náměstí, nebo na náměstí v Kijevě, a očekávají, že jejich vláda, jejich parlament a jejich úřady s nimi začnou vést normální dialog. Média zajímá, a já tomu rozumím, pozvání presidenta Miloše Zemana pro ukrajinského presidenta Viktora Janukovyče. Já jsem o tom trochu mluvila. Je asi správné, abych řekla svůj pohled na tuto věc. Jakkoliv jsem si vědoma toho, že vždy má otázka pozvání protokolárně svou časovou souslednost, že se odehrává v nějakých souvislostech, že reaguje například na pozvání našeho presidenta do této země - to jsou běžné protokolární záležitosti, tak jsem přesvědčena o tom, že pakliže se například dramaticky změní situace v zemi samotné, kdy president je jedním z hlavních aktérů boje proti vlastním občanům, je na místě zvážit, zda pro Českou republiku bude přínosem, a pro řešení těchto otázek bude přínosem, přijetí ukrajinského presidenta na naší půdě.


A proč si myslím, že bychom o tom měli přemýšlet, je potřeba připomenout osudy právě těch lidí, o kterých mluvím. Tak tedy začnu tím, že ukrajinská opozice pohřešuje nyní 36 lidí. Ukrajinský opoziční aktivista Dmitro Bulatov dorazil do litevského Vilniusu, to jste asi viděli, léčí se z vážných zranění, jež mu způsobili únosci. Mučili ho po celé dva týdny, byl pohřešován. Ukrajinským médiím vylíčil, že se ho únosci, údajně mluvící s ruským přízvukem, mimo jiné pokoušeli ukřižovat a uříznout mu ucho. Kvůli účasti na protestech Bulatovovi původně hrozilo až osm let vězení. Obvinění související s jeho účastí na protivládních demonstracích ale úřady mezitím stáhly. V Litvě se už léčí další tři aktivisté, kteří jsou podle ukrajinské opozice obětí policejního násilí. Únosy a mučení, často zdokumentované videonahrávkami a fotografiemi na sociálních sítích, mají podle opozičních vůdců na svědomí členové úderných komand Berkut. Opozice zveřejnila statistiku zadržených a pohřešovaných. Ve vazebních celách policie je v současné době 119 lidí, dalších 36 osob beze stopy zmizelo. Podle opozice jsou ve vážném ohrožení, hrozí jim stejný osud, který potkal Bulatova nebo zavražděného aktivistu Jurije Verbického. Údaje o počtu mrtvých se různí, podle policie zahynuli tři lidé, opoziční údaje jsou přinejmenším dvojnásobné. Bulatovův únos vyvolal v evropských zemích silné protesty. Evropská ministryně zahraničí Catherine Ashtonová prohlásila, že je zděšená známkami mučení spáchaného na Bulatovovi a zacházení s kritikem vlády označila za nepřijatelné. Nabídku k léčení dostal Bulatov i od německého ministra zahraničí Franka Waltera Steinmeiera.

Dámy a pánové, to je zhruba popis toho, co se na Ukrajině děje. Jenom velmi letmý přehled, jak reagovaly některé osobnosti nejenom ze světa politiky, ale také ze světa médií. Na závěr svého úvodního slova bych chtěla říci, že jsem si velmi dobře vědoma toho, jak je křehké vstupovat do vnitřních záležitostí jiné země a nemám v úmyslu, abychom se něco takového pokoušeli udělat, abychom my řekli Ukrajině, co musí udělat, zda se přiklonit k řešení, které jí nabízí Evropská unie nebo zda pro sebe nalezne řešení jiné. Ale co máme udělat, o tom jsem přesvědčena, jako demokratický parlament, který ctí práva občanů na to, aby mohli sdělit svobodně své názory bez toho, že budou vystaveni perzekuci, mučení, zavírání a vraždění, tak si myslím, že k tomu se postavit bezpodmínečně máme.

 


ps_banner

ods_banner

ods_vysocina_banner

vysocina_banner

zdar_banner

vylet_banner

youtube

Twitter

bets10 mobil bahis